Ἀνὴρ γεωργὸς γήραιος ὤν ἔμελλεν ἀποθνῄσκειν. Ὅτι δὲ οἱ παῖδες κατεφρόνουν τῆς γεωργίας, ὁ ἀνὴρ μάλιστα ἐν φροντίδι ἐγίγνετο. Περὶ τούτων διανούμενος, ὁ γεωργός τοὺς υἱοὺς ἐπεκάλει καὶ ταῦτα οὕτως ἔφη· «Ὦ παῖδες, χρυσὸν ἐν τῷ ἀμπελῶν κρύπτος τοῦτον εὑρίσκοντες, πλούσιοι ἔσεσθε». Ἐπεὶ ὁ πατὴρ ἀποθνῄσκει, οἱ παῖδες πάντα τὸν ἀμπελῶνο ἔσκαπτον, νομίζοντες ὡς ὁ θησαυρὸς ἐκεῖ που ἦν. Καὶ τὸν μὲν θησαυρὸν εὑρίσκειν οὐκ ἐδύναντο· αἱ δὲ ἄμπελοι πολλῷ πλείω καρπὸν ἀνεδίδοσαν καὶ διὰ τὴν τοῦ πατρὸς ἀπάτην πλούσιοι οἱ ἄνδρες ἐγίγνοντο. (Versione di greco di Esopo9
Un contadino, uomo ormai vecchio, era sul punto di morire. Poiché i figli si disinteressavano (καταφρονέω genit) dell'agricoltura, l'uomo era molto in apprensione. Pensando (διανοέω) a questo, l'uomo chiamava a sé i figli e, come segue, diceva queste cose: "Figli, io nascondo dell'oro nella vigna, quando lo trovate, diverrete ricchi". Quando il padre muore, i figli dissodano tutta la vigna ritenendo che il tesoro fosse proprio lì, ma non riuscivano a trovare il tesoro. Le vigne diedero (δίδωμι) molto più frutto e, a seguito dell'inganno del padre, i figli divennero ricchi.
(By Geppetto)